Zvládání vlastních emocí ve facilitátorské roli

Co se v nás děje, když se dostaneme pod přímou palbu emocí od jednoho či více účastníků? Co všechno v nás to spouští a oslovuje? Můžeme být zahlceni vlastními emocemi a prožíváním do té míry, že nebudeme moct jasně myslet. A to bývá jeden z důvodů, proč si nás skupiny či týmy přizývají na pomoc při řešení svých týmových nesnázích, zásecích atd. Že oni sami bývají pohlceni emocemi a nedaří se jim posunout se dál.

Jaké máme možnosti, abychom se konfliktním situacím nevyhýbali a možná i skrze své prožívání přinesli do skupiny model/možnosti, jak se dá z takové situace něco smysluplného vytěžit a využít?

Jeden jednoduchý způsob je ZPOMALIT. Nemusíme hned intervenovat (zasahovat, reagovat), když vidíme, že něco vře. Intervenovat rychle, zbrkle, z pozice nervozity, úzkosti, či hněvu, je horší než neintervenovat vůbec.

Klasicky nádech, výdech, napočítat do 10 pomáhá se usadit, získat znovu trochu kontroly a uvědomění, co se děje.

Je výhodné nepospíchat, ukrojit si pár minut pro sebe a věnovat pozornost vlastním emocím, než se vrátím do skupiny. Pro někoho se to může zdát nereálné – do skupiny vás přece nezvali proto, abyste se zabývali sami sebou. Vycházejíc z teorie procesové práce věříme, že naše vlastní emoce nejsou oddělené od skupiny, a že vlastní prací na sobě, pracujeme I pro skupinu.

A to zpomalení může být důležité pro to, co se děje v týmu, abychom od toho, co je horké, příliš rychle neutekli.

Další cesta je CHOVAT SE K SOBĚ SE SOUCITEM A EMPATIÍ. Připomeňme si, že je klíčové mít soucit a empatii nejen s ostatními, ale hlavně vůči sobě. To se nám často nedaří. Takže soucit k sobě, znamená uvědomit si, že jsme taky studenty v tomto procesu, že budou chvíle, kdy budeme pociťovat úzkost, budem zahlceni, zaseknutí, atd. a všechno toto je součástí procesu růstu. Naslouchejme svému vnitřnímu kritikovi. Když se přistihneme, že jsme zabředli (vnitřně, v naší hlavě) do diskuse s ním, může to být znamení, že naše soucitná a empatická část dostává trochu na frak.

A čas od času je dobré si PŘIPOMENOUT, CO VŠE UŽ UMÍM. Pod tíhou emocí se snadno stane, že zapomeneme, co vše už umíme, známe, jaké všechny techniky jsme kdy použili… V těžkých situacích je dobré mít u sebe nějakou připomínku, že toto není naše první práce se skupinou :-)

Tyto a další způsoby zkoumáme v našich workshopech a také jsou součástí nadcházejícího výcviku ve facilitaci. Už v říjnu začínáme.

Ozvěte se, pokud vás toto téma zajímá víc, nebo sdílejte, jak pracujete vy?